Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Päť rokov potom, čo zabili boha, sa sušickí rúhači vracajú s novým dlhohrajúcim albumom. Je to ich tretia nahrávka pod krídlami Magic Disk Musick, opäť vo fešnom digipacku. Zmeny v zostave stále žiadne, MORTIFILIA celých obdivuhodných dvadsaťtri rokov fungujú s tými istými členmi, gitarista Petr naživo účinkoval aj v AVENGER (ktorí medzičasom transmutovali na BOHEMYST), jeho kolega Franta to už desiaty rok ťahá aj s uznávanými veteránmi sofistikovane podávaného thrash metalu ASMODEUS.
V minulej recenzii som zhrnul svoje dovtedajšie dojmy z tvorby šumavských deathmetalistov, môžem teda rovno priblížiť deväť skladieb, ktoré svižne prehrmia za tridsaťtri minút a nejaké drobné. Skôr kratšia stopáž materiál zhutnila, akoby bol dôraz položený na podstatu, ale pritom sa stále nájde dosť priestoru na nadstavbu v podobe atmosféry a skladateľských nápadov. Tie neohúria novátorstvom, skôr tým, ako prirodzene a nenásilne zapadnú do pravoverného death metalu, ktorému korene v 90. rokoch neodškriepi nikto. V podstate ich ctí aj kvalitný zvuk zo štúdia Hellsound.
Ten by docenila aj nejedna skupina záverečnej generácie švédskeho melodického kovu smrti 90. rokov, kam by MORTIFILIA zapadli bez nejakých problémov a navyše konštatujem, že bez ohľadu na prinajmenšom podvedome priznanú inšpiráciu sa im podarilo nájsť príjemnú dávku vlastného výrazu, podľa ktorej ich spoznáte. Využívanie dvoch šťavnatých „chraplákov“, gitarová hra, harmónie, práca s náladami, skrátka, nejakú kapelu „odtiaľ zhora“ vám to pripomínať môže, ale budete cítiť, že hrá niečo iné a nepočujete to prvýkrát. V ich hudbe sa starý dobrý severský chlad delí o priestor s temperamentom a náladovosťou, je tu veľa celkom strhujúcich harmónií a pokiaľ ide o melodiku, má svoje skoro až do seba zahľadené momenty, vie však zaburácať až tak, že by dokázala zachrániť tie albumy AMON AMARTH, ktoré už vážne trpia syndrómom „chlapi v robote plnia záväzok voči vydavateľstvu“.
„The Great Inferno“ prináša ostrý, niekedy priam rozhnevaný melodeath, ktorý je sympaticky hravý, nebojí sa ani vsuvky so ženským vokálom či zborovým spevom, a vyvrcholením je záverečná chuťovka/orgia/úlet „Gory End Of The Glory Road“, ktorá nás vo finále vrhne do čias sedemdesiatkového hard aj art rocku, niekam medzi FOCUS a DEEP PURPLE. Znie to dobre, skoro by som povedal, že takúto poctu klasikom si cením viac než nejakú ďalšiu DM verziu „Doctor, Doctor“ od UFO či podobnú vec, ktorou rôzni synovia smrti niekedy svetu dokazujú „nie sme pitomci, poznáme aj klasikov“. Texty z pera známeho hudobného publicistu Jana Petrička sú inšpirované Dantem Alighierim, rámcovo ide o „prerozprávanie“ jeho Pekla. České verzie bez pripomienok, ale pri čítaní anglických som mal často pocit „toto by niekto s EN ako rodným jazykom napísal inak“. Odhliadnuc od tohto sa MORTIFILIA opäť o kúsok posunuli a fanúšikovia melodickej podoby žánru by „Peklu“ mali dať šancu.
Solídne nadpriemerné hodnotenie si tento melodický death metal zo šumavských hmiel zaslúži za kompaktnosť a nápaditosť bez toho, aby sa o to druhé snažil kŕčovito.
1. The Great Inferno/Man in the Garden of Fire
2. The Call of Lust
3. Il Gran Vermo
4. Underneath Their Feet
5. On the River of Pain
6. Wolves at the Door
7. The Head of Medusa
8. All the Worships of Demons
9. Gory End of the Glory Road
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.